Jistě to moc dobře znáte i sami. Máte před sebou nahrávku, o které víte dopředu pro jaké je určena publikum a jakými prostředky si k jeho získání chce pomoct. Už předem si v hlavě připravíte obrannou strategii postavenou na léta budovaných posluchačských zkušenostech a z toho pramenící schopnosti odhalit leckdy průhledné triky, které mnozí interpreti neváhají použít k získání přízně publika. Ty nejlepší předpoklady k tomu, aby vás z vaší bohorovnosti nic jen tak nevykolejilo.

Jenomže pak se z času na čas objeví desky, které všechno výše uvedené splňují do puntíku, a přesto veškeré pracně budované ochranné mechanismy berou záhy za své. V tomto případě to ani netrvalo dlouho, nejpozději do momentu, kdy v pořadí ve druhé skladbě „The Shadow“ přejde podmanivý vokál Justina Matthewse po ostřejším úvodu za asistence nenápadné melodické linky do zpěvné pasáže. V těchto chvílích nezbývá nic jiného, než definitivně zahodit předsudky a dát těmto sladkým hochům pořádnou šanci.

Ačkoliv prohlásit tuto pětici z amerického městečka Asbury Park sladkými hošíky by bylo přeci jen trochu zavádějící. Tedy, když uvážíme, že tomuto albu předcházela debutová nahrávka z roku 2016, která by se dala charakterizovat všelijak, ale rozhodně ne jako metal pro nezkušené posluchače. Album „Nocturnal Masquerade“ představilo TOOTHGRINDER ve velice sebevědomém a ostrém světle a jako skupinu schopnou promluvit do dění na (moderní) metalové scéně.

Necelé 2 roky po tady však máme jakoby vyměněnou kapelu. Kapelu, která velmi výrazně inklinuje k melodiím a tyto se snaží co nejlépe to jen jde mixovat se svým původním tvrdším soundem. Výsledkem je velmi dobře fungující kolekce, která v natlakovaných momentech útočí všemi možnými prostředky, aby pak v často nesmírně chytlavých zpívaných refrénech masivně vypouštěla páru.

Říkáte si, že tohle je průhledné jako potravinová folie a já s vámi bez výhrad souhlasím, ale... Kdyby ty melodické linky nebyly tak zatraceně povedené. Kdyby Američané v té alternaci vzteku a něžného hlazení po tváři nezněli tak přirozeně, nenuceně a, ano skutečně, uvěřitelně. Kdyby si kapela i v těch nejsladších momentech dokázala pohlídat hranice kýče, i když je to častokrát jen o prsa.

Nemá cenu zapírat, že se TOOTHGRINDER na svém druhém albu rozhodli rázně vkročit do přehrávačů metalové omladiny a že si při této své aspiraci občas nevypomáhají nedovoleným dopingem, ale v mém případě se i navzdory tomu dokáží zhmotnit do oné pověstné výjimky potvrzující pravidlo.

A kdy jim to teda baštím nejvíce? Již uvedená „The Shadows“ opatřená i klipem dokazujícím, že dnes už se dá i s malými prostředky vytvořit působivé video, je bezpochyby jednou ze skladeb definujících album jako stále tvrdou nahrávku, avšak plnou chytlavých melodických motivů a bolestných pocitů. Předchozí „HVY“ taktéž neskrývá nic ze záměru Američanů a za zvuků chraplavě hoblující kytary předkládá další sladkobolnou melodii. Další refrén, který se jen těžko dostává z hlavy nabídne i výbušná hitovka „Pietà“. No a takhle by se dalo pokračovat až do úplného konce tracklistu druhého alba TOOTHGRINDER.

Jistě, existuje tady nemalé riziko poměrně rychlého oposlouchání. Přesto si však troufnu tvrdit, že v rámci často vysmívaného segmentu metalu (ok, nejen) pro náctileté je tohle skutečná kvalita, která svoje hájemství výrazně přerůstá. „Phantom Amour“ je prostě velmi dobrým metalovým albem, které sice svoje chyby má, ale ty častokráte dokáže obrátit ve svůj prospěch a proto si získalo i moje nemalé sympatie.