Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jistě to moc dobře znáte i sami. Máte před sebou nahrávku, o které víte dopředu pro jaké je určena publikum a jakými prostředky si k jeho získání chce pomoct. Už předem si v hlavě připravíte obrannou strategii postavenou na léta budovaných posluchačských zkušenostech a z toho pramenící schopnosti odhalit leckdy průhledné triky, které mnozí interpreti neváhají použít k získání přízně publika. Ty nejlepší předpoklady k tomu, aby vás z vaší bohorovnosti nic jen tak nevykolejilo.
Jenomže pak se z času na čas objeví desky, které všechno výše uvedené splňují do puntíku, a přesto veškeré pracně budované ochranné mechanismy berou záhy za své. V tomto případě to ani netrvalo dlouho, nejpozději do momentu, kdy v pořadí ve druhé skladbě „The Shadow“ přejde podmanivý vokál Justina Matthewse po ostřejším úvodu za asistence nenápadné melodické linky do zpěvné pasáže. V těchto chvílích nezbývá nic jiného, než definitivně zahodit předsudky a dát těmto sladkým hochům pořádnou šanci.
Ačkoliv prohlásit tuto pětici z amerického městečka Asbury Park sladkými hošíky by bylo přeci jen trochu zavádějící. Tedy, když uvážíme, že tomuto albu předcházela debutová nahrávka z roku 2016, která by se dala charakterizovat všelijak, ale rozhodně ne jako metal pro nezkušené posluchače. Album „Nocturnal Masquerade“ představilo TOOTHGRINDER ve velice sebevědomém a ostrém světle a jako skupinu schopnou promluvit do dění na (moderní) metalové scéně.
Necelé 2 roky po tady však máme jakoby vyměněnou kapelu. Kapelu, která velmi výrazně inklinuje k melodiím a tyto se snaží co nejlépe to jen jde mixovat se svým původním tvrdším soundem. Výsledkem je velmi dobře fungující kolekce, která v natlakovaných momentech útočí všemi možnými prostředky, aby pak v často nesmírně chytlavých zpívaných refrénech masivně vypouštěla páru.
Říkáte si, že tohle je průhledné jako potravinová folie a já s vámi bez výhrad souhlasím, ale... Kdyby ty melodické linky nebyly tak zatraceně povedené. Kdyby Američané v té alternaci vzteku a něžného hlazení po tváři nezněli tak přirozeně, nenuceně a, ano skutečně, uvěřitelně. Kdyby si kapela i v těch nejsladších momentech dokázala pohlídat hranice kýče, i když je to častokrát jen o prsa.
Nemá cenu zapírat, že se TOOTHGRINDER na svém druhém albu rozhodli rázně vkročit do přehrávačů metalové omladiny a že si při této své aspiraci občas nevypomáhají nedovoleným dopingem, ale v mém případě se i navzdory tomu dokáží zhmotnit do oné pověstné výjimky potvrzující pravidlo.
A kdy jim to teda baštím nejvíce? Již uvedená „The Shadows“ opatřená i klipem dokazujícím, že dnes už se dá i s malými prostředky vytvořit působivé video, je bezpochyby jednou ze skladeb definujících album jako stále tvrdou nahrávku, avšak plnou chytlavých melodických motivů a bolestných pocitů. Předchozí „HVY“ taktéž neskrývá nic ze záměru Američanů a za zvuků chraplavě hoblující kytary předkládá další sladkobolnou melodii. Další refrén, který se jen těžko dostává z hlavy nabídne i výbušná hitovka „Pietà“. No a takhle by se dalo pokračovat až do úplného konce tracklistu druhého alba TOOTHGRINDER.
Jistě, existuje tady nemalé riziko poměrně rychlého oposlouchání. Přesto si však troufnu tvrdit, že v rámci často vysmívaného segmentu metalu (ok, nejen) pro náctileté je tohle skutečná kvalita, která svoje hájemství výrazně přerůstá. „Phantom Amour“ je prostě velmi dobrým metalovým albem, které sice svoje chyby má, ale ty častokráte dokáže obrátit ve svůj prospěch a proto si získalo i moje nemalé sympatie.
Po ostrém modrém přichází album červené, značící příklon k melodiím a chytlavým refrénům. Druhá deska TOOTHGRINDER jen těžko maskuje svoje záměry, ale přesto jim ji baštím i s navijákem.
1. HVY
2. The Shadow
3. Let It Ride
4. Phantom Amour
5. Red
6. Adenium
7. Jubilee
8. Paris
9. Pietà
10. Snow
11. Vagabond
12. Futile
13. Facing East From a Western Shor
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.